Celiak u nás doma

Když byly synovi zhruba čtyři roky, úplnou náhodou jsme zjistili, že pravděpodobně trpí celiakií. Neměl vůbec žádné “typické” příznaky, ale v krvi měl pozitivní protilátky. Tehdy jsem se hodně vyděsila a ve dne v noci řešila, co to pro nás všechny bude znamenat a jaké změny ve stravování budeme muset podstoupit. Nicméně následné vyšetření neprokázalo žádné poškození v synově zažívacím traktu, a nebylo tedy nutné přistoupit k bezlepkové dietě. Ulevilo se mi a spoléhala jsem na to, že syn bude nadále pouze sledován na gastroenterologii a jeho stav se nebude zhoršovat.

Bohužel, v říjnu loňského roku už se poškození prokázalo a bezlepková dieta se stala nevyhnutelnou. Opět jsem začala mírně hysterčit a jako první jsem začala zjišťovat možnosti bezlepkového stravování v synově škole (právě nastoupil do první třídy). Ty byly bohužel nulové a proto jsme Kryštofa museli přeložit na jinou, vzdálenější školu, která ovšem bezlepkové obědy nabízí.

Největší obavy jsem ale měla samozřejmě z toho, jak budu dál vařit a péct a mou paniku násobil fakt, že syn je tvor velice vybíravý a bez problémů sní tak pět druhů jídel. :)

Nakonec, s půlročním odstupem, musím říct, že moje obavy byly celkem zbytečné. Nebo tedy minimálně dost zveličené. Domácí vaření a pečení vůbec není tak náročné, jak jsem si zpočátku představovala. Hlavní jídla, na která jsme zvyklí, jsou většinou přirozeně bezlepková a když už výjimečně potřebuji zahustit třeba omáčku, jen sáhnu po té správné bezlepkové směsi místo klasické pšeničné mouky. Když máme těstoviny, prostě uvařím dva druhy, lepkové a bezlepkové. Bramborové knedlíky už vařím bezlepkové i pro nás, používám na ně mimojiné kukuřičnou mouku, takže jsou pak hezky žluté a chutí jsou úplně stejné jako lepkové.

Jediný větší problém byl s pečivem, to z obchodu mi připadá naprosto nepoživatelné, navíc poměrně drahé, a upřímně jsem se bála, že takto chutná veškeré pečivo bez lepku. Naštěstí mi tehdy sestra poslala odkaz na facebookovou skupinu o nějakém “Jurečkovi” a ten “Jureček”, tedy chleba s psyliem, mi vrátil důvěru v bezlepkové pečivo. :) Našla jsem tam i spoustu další inspirace na různé bulky, housky a rohlíky a od té doby už nic z toho kupovat nemusím.

Je pravda, že pravidelná příprava domácího pečiva je časově náročná, ale zvykla jsem si na to. Pro nás ostatní peču klasický lepkový kváskový chléb, tak ten “luxus” křupavého domácího chleba chci dopřát i synovi. :)

Myslím si, že prozatím jsme bezlepkovou dietu zvládli a další možné překážky, jakými jsou třeba stravování během dovolených, dětské tábory a podobné, budeme řešit, až přijdou. A také si už nyní tiše přeju, aby si Kryštůfek našel nějakou hodnou manželku, která bude na jeho dietu dbát. A kdyby náhodou ne, určitě se o sebe bude umět postarat i sám. :)

Na závěr bych chtěla povzbudit Vás všechny, které potkala diagnóza celiakie, nevěště hlavu předčasně, vůbec to není s ní tak zlé, jak to zpočátku vypadá!

Sharing is caring!